Tato internetová stránka je letitá a rozbitá. Aktuální informace jsou prakticky jen v sekci Novinky. Můžete také navštívit náš profil na síti Facebook.
Když jsem před lety poprvé viděl představení Společnosti dr.Krásy, pod nímž jako režisér byl podepsán Petr Lanta, tak jsem asi tak v jeho polovině pochopil, že mám před sebou tak říkajíc "přírodní" divadelní talent, který se musí brát jako duhu nebo niagarské vodopády. Rozestírá a chrlí jednotlivé nápady, aniž by se zabýval řádem a smyslem celku.Vždycky jsem takto páně Lantova představení bral a nikdy jsem se nesnažil vtěsnat je do nějakých běžných a známých pravidel a konvencí a tím méně je v nich posuzovat. Na druhé straně jsem však vždycky věděl, že se tu pohybujeme těsně na hranici a někdy i za ní "insitního divadla". A protože což je teoretický oříšek největšího kalibru, proč tomu tak je na rozdíl od jiných druhů umění v divadle insitnost není možná, tak jsem vždycky také věděl, že se můžeme nadít nejrůznějších přeekvapení, které si ani nemůžeme představit. Což se také stávalo. A upřímně řečeno: nikdy mne nenapadlo, že některá inscenace Petra Lanty vzhledem ke své neuchopitelné "netvarovanosti" (to slovo je strašné, ale jiné mě nenapadá) a nepředvídatelné proměnlivosti projde sítem všech soutěžních kol a ocitne se na JH.
A ejhle, stalo se: Praha ji poslala na Písek a Hra o Dorotě se hraje na jevišti Jiráskova divadla, a já se teď, krátce po představení ve 22.45, musím pokoušet cosi o této inscenaci napsat. I když bych o tom všem potřeboval pořádně delší dobu přemýšlet, a pak krok za krokem popsat, co jsem viděl a poté se snažit nějak to pojmenovat. Což si ovšem nemohu dovolit, a tak musím zachytit jen pár prvních dojmů a jakýchsi "polomyšlenek". Ta první směřuje k tomu, že si v kontextu JH uvědomuji, že ten "přírodní" divadelní talent přišel, aby naplnil dobu, která se vlastně vzpírá řádu. Prostě Petr Lanta se potkal s touto dobou, a poté co nasbíral jistou dávku divadelních zkušeností a ledacos se také o divadle dověděl, svou inscenací Hry o Dorotě, v níž opět chrlí své nápady, nestaraje o jejich celistvé uspořádání, realizuje aniž by o to vědomě usiloval, aniž by s něčím takovým počítal, protože jeho vztah k divadlu je tak upřímně čistý, až by se dalo mluvit o jakési pokorné prostotě téměř jakýsi programový manifest, v němž se dávná tradice (sousedské divadlo) a moderní divadlo (E.F.Burian) potká s tím podivným chaosem počínajícího 21. století. Petr Lanta má pro to základní předpoklad. Ten jeho "přírodní" talent spočívá totiž v tom, že vidí, chápe a uskutečňuje divadlo jaké obraz - tedy jako výtvarné umění. A tedy příliš nepočítá s časem, jež je pro základ divadelního systému důležitý, neboť situace jako rozhodující a prvotní stavební a komunikativní princip potřebuje vždycky časoprostor. A tak Lantovy obrazy na jevišti volně navazují jeden na druhý a narušují podstatně a radikálně princip vyprávění, jež k divadlu také patří a volně plynou vzduchem. Hra o Dorotě může vzbudit předpokládám nadšení a velký zájem stejně jako rozpaky až odpor. Leč asi na 71.JH být musela. Protože i takové je divadlo za našich dnů.
Vděčíme Spoje.net za darované hostingové služby |
Činnost společnosti podporuje Magistrát hlavního města Prahy |